Hana Šilarová

konzultant změny a prosazení se

v 19 letech – bez průpravy, ale odvážně – začala podnikat. A intenzivně studovat, jak si udělat jasno v tom, co chce, co ji motivuje a co přesně potřebuje právě změnit, vyřešit. A hlavně – jak komunikovat, aby takového výsledku dosáhla.

Více než 9 let budovala své schopnosti, jak získávat lidi na svou stranu i vyjednávat jim lepší podmínky. 

Hanka je autorkou e-booku Jak získat práci i bez praxe a on-line kurzu Práce pro Život a ukazuje svým klientům cestu, jak se pomocí dobře zvolené komunikační strategie prosadit, dosahovat svých cílů a výhodných smluvních podmínek.

Vítejte se mnou ve světě WIN-WIN.

Dnes mám pocit, že opravdu žiju. Mám práci, která mě dostatečně živí a každý rok několik měsíců cestuji po světě. Přestala jsem čekat, až tomu okolnosti budou nakloněny, až pro to budu mít podmínky či až mi to dovolí obchodní partneři či klienti...
 
Vím, že 100% odpovědnost za svůj Život nesu já. Rozumím tomu, jakou sílu má v Životě jasný záměr. Už jsem přišla na to, že i když to tak ze začátku vždy nevypadá, s lidmi se dá dohodnout a že otevřená komunikace je zábava! Mohu prosadit svůj záměr a zároveň respektovat druhé a ještě je povzbuzovat k tomu, aby také definovali své záměry. Prostě win-win.
 
Už se neučím "tam venku" a neptám "těch druhých", jak to v životě funguje, co mám dělat, co smím, co je pro mě možné... Ptám se pouze, jak chci já žít. Podporuju své klienty, aby se také podívali dovnitř sebe , ujasnili si, co chtějí a drželi se toho tak dlouho, dokud se jim nepovede to prosadit ve vnějším světe. Miluju možnost být přítomna tomuto procesu. Užívám si změny.

NĚCO TAKOVÉHO PRO MĚ ALE PŘED PÁR LETY BYL PŘÍBĚH Z JINÉHO SVĚTA...

Dnes si uvědomuju sílu záměrů a dokážu je prosadit ve vnějším světě, ovšem je to právě díky té cestě, kterou jsem si prožila. Také jsem ve svém životě řešila neúspěchy, finanční problémy a musela jsem se vypořádat s pocity marnosti a beznaděje.

 Moji rodiče ve mně nepodporovali důvěru ve vlastní hodnotu. V období, kdy jsem nejvíc potřebovala oporu, jsem odešla. Vědomě jsem změnila prostředí, které mě nepodporovalo a neprospívalo mi. V 18 letech jsem přestoupila jsem na jinou střední školu a odstěhovala se 80 km daleko od rodného města s vizí dokázat si opak, že to zvládnu. Od počátečního bydlení u kamarádky jsem se dostala k placení svého prvního pronájmu. Bylo dost náročné naučit se o sebe postarat a vše zvládnout, nejen finančně.

Asi rok jsem jezdila jenom stopem. A začala jsem se díky tomu bavit s lidmi, většinou to byli obchodníci a podnikatelé, měli dlouhou cestu a chtěli si s někým povídat. A já poznávala jejich svět. Byl jiný než ten, ve kterém jsem žila do té doby. V dětství jsem doma slýchala spoustu výroků o nedostatku - spoustu věcí nemůžeme a nemáme na to dost peněz (a nebylo jich dost nikdy), nejsme svobodní, nemůžeme si dělat co chceme, nemůžeme si to dovolit, nejde to... A přitom oba mí rodiče tvrdě pracovali a chodili domů velmi unavení.

Obchodníci i podnikatelé sice také dost tvrdě pracovali, ale mohli své příjmy a mnohdy i pracovní dobu ovlivnit. Začala jsem v tom pro sebe vidět příležitost. Nevěděla jsem ale, jak je to těžké. Poznala jsem to ve svých začátcích v obchodní branži jako finanční konzultant. Neměla jsem tehdy peníze, práci, pořádné bydlení, školu, snažila jsem se získávat klienty a ti mě odmítali. Neuměla jsem se prosadit.

Plně jsem se ponořila do vybudování své odbornosti v rámci nakládání s penězi, abych rozuměla produktům, číslům, poplatkům, změnám, finančnímu trhu, know-how jak sestavit finanční plán a aplikovat toto všechno do portfolia klienta. Následně přišlo paradoxně ještě horší období. Neviděla jsem totiž svou cenu. Myslela jsem si, že toto všechno naučím a díky tomu budu pro ty lidi dost dobrá a oni to uvidí sami. Měla jsem ale stále problém získat klienta ke spolupráci. Měla jsem pocit, že si se mnou potenciální klienti hrají, že je to prostě o nich.

Musela jsem hodně šetřit, abych v té době vůbec s penězi vystačila - a přitom mé okolí vidělo, že se zároveň snažím získávat klienty a o peníze se jim starat! Měla jsem pocit, že selhávám, že za nic nestojím. Mnohdy to byly vodopády slz mezi jednotlivými telefonáty potenciálním novým klientům, kteří mě odmítali. Nedali mi ani šanci jim ukázat, co umím a v čem jsem dobrá. Po jednom setkání mi například přišel mail, který si dodnes pamatuji: Díval jsem se na stránky firmy (dala jsem mu vizitku) a její vize se mi líbí. Této služby někdy v budoucnu využiji. Avšak z naší společné schůzky vyvozuji, že my dva spolu bychom si nerozuměli. Au.

Moji rodiče, prarodiče a další rodinní příslušníci na mě tlačili - vykašli se na to, když to nemá výsledky. Jestli nemáš moc naivní představy o tom, jaký život chceš žít a o co se snažíš. Stůj nohama pevně na zemi, měla bys udělat nějaké kompromisy. Dělej klidně něco, co tě třeba tolik nebaví, práci, která ti dává jistotu. Jedno u koho, v jakém kolektivu, za kolik peněz, hlavně že přijde měsíčně nějaká jasná, pevná částka na účet a budeš mít jistotu.

Já si sice od začátku vybrala cestu obchodníka - podnikatele, k zaměstnání bych ale přistupovala úplně stejně. Možná někdy v slzách z odmítnutí, ale bez kompromisů. Místo toho, jak prodat sám sebe u každého jednotlivého klienta, získávat zakázky a lidi ke spolupráci, bych řešila... Jak získat svou velkou, jednu, o to důležitější zakázku – jak získat ke spolupráci budoucího zaměstnavatele. Umět získat dalšího klienta... nebo seberealizující a dobře placenou práci. Princip je stejný.

BÝT OBCHODNÍKEM.

I já nakonec přišla na to, že odbornost je sice fajn a je potřeba, abyste protistraně dávali hodnotu, za kterou Vás platí, ale “být dobrá” nestačí. Naštval mě pocit křivdy, když jsem z odborného hlediska porovnala svoji práci s jiným  konzultantem, který toho nedokázal tolik udělat pro klienta - ale měl jich víc. Uměl totiž něco, co já jsem neuměla. Prezentovat se. Prodat sebe. Svou přidanou hodnotu. Komunikovat. Dát rozhovorům strukturu, aby směřovaly k cíli. Získat si důvěru.

Objevila jsem, že je ještě jeden obor, do něhož musím proniknout, pokud mám uspět. Obchod a prodej. Začala se cíleně a systematicky se učit prodejní, obchodní a komunikační techniky. Absolvovala jsem obrovské množství tréninků, seminářů, učila jsem se poslechy vzdělávacích nahrávek i čtením knih o podnikání, obchodu a komunikaci a vše jsem aplikovala v praxi.

Začala jsem být úspěšná a klientů jsem měla najednou spoutu. Péče o ně začala být čím dál náročnější a já začala potřebovat podpůrný tým, abych část práce mohla delegovat. Ve výběru lidí jsem se ale několikrát velmi spálila. A obchodníka - OSVČ něco takového samozřejmě bolí (nejen) finančně mnohem víc než velkou korporátní firmu. Začala jsem do hloubky a velmi pozorně sledovat a vyhodnocovat velké množství faktorů, od prvního kontaktu až po komunikaci po pohovoru, jak se zájemci o práci projevují. Byla jsem na té druhé straně. Byla jsem jedním z nejtvrdších personalistů – personalistou ve své vlastní firmě.

Naučila jsem se komunikovat tak, aby uchazeči měli pocit, že se jedná o nestruktorovaný přátelský rozhovor. Díky tomu se uvolnili, já jsem se dostala pod povrch a většinou jsem našla rozpory v tom, jak se prezentovali. A konfrontací jsem zjistila, že si ten rozpor neumí ustát a obhájit. Nebylo zřejmé, jestli je to nedostatečnou prezentací nebo tím, že se právě hlásí na nevhodnou pracovní pozici.

Začala jsem přemýšlet - co je tady špatně? Přece není tak těžké si sednout a zamyslet se nad tím, co chci a co ne, stanovit si alespoň nějaký směr kterým se budu ubírat, v čem jsem dobrá a v čem ne a kde jsou mé limity. Vždyť je přece jasné, že když přijdu do práce, která stojí na mých slabých stránkách, tak budu nešťastná já, nebude spokojený ani ten zaměstnavatel a dlouhodobě to nebude dobře fungovat ani pro jednu stranu. Nebo že by ten rozdíl tvořilo to, že já jsem se učila 9 let obchod a uchazeči-neobchodníci prostě nemají takovou průpravu?

Až jednou jsem se hlásila o pozici asistenta instruktora lyžování (získání licence instruktora, dostat se mezi jiné lidi a dovolená na horách byla fajn myšlenka...). Sestavila jsem životopis a motivační dopis pro tu pozici. Vypíchla jsem tam veškeré reálné zkušenosti, které v životě mám a dala jsem sebe do kontextu toho co oni tam potřebovali. Prodala jsem se jim tak, že mě okamžitě chtěli nabrat . Jako konzultant ve financích, úplně mimo obor, jsem tu sebeprezentaci postavila tak, že si vybrali právě mě. Pochopila jsem, že umím něco, co většina uchazečů, se kterými jsem se potkala, neuměli.

A ZAČAL VZNIKAT TENTO PROJEKT...

Díky opakujícím se otázkám ze strany mého okolí a opakujícím se odpovědím z té mé vznikla myšlenka je nejdříve sepsat, pak založit portál, vytvořit on-line kurz... Chtěla jsem sdílet obě mé zkušenosti, tu manažerskou, díky které vím, jaké má zaměstnavatel od uchazečů očekávání, i tu obchodnickou, kde jsem si prošla opravdu cestou z nuly na sto, díky které dnes umím prodat sama sebe, což jsem se několik let intenzivně učila. Z tohoto propojení pochází mé dnešní know-how, na základě kterého je postaven tento on-line program.

Svou jistotu, co chci, kým jsem, jak to komunikovat do světa, prosadit se a získat, jsem budovala několik let. Nevěděla jsem ovšem, na co se zaměřit, a díky tomu moje hledání bylo mnohem delší a dražší, než kdybych měla průvodce, který by mě mojí cestou provázel.

Dnes mi přijde škoda, když lidé prožívají fázi nejistoty, kterou jsem si zažila já. Je mi smutno, když vidím kroky motivované únikem před ní. Dotýká se mě, když vidím lidi, jak ohýbají záda a dělají kompromisy. Vidím v nich totiž sebe před pár lety.